Tamařino souhvězdí
 |
| Anna Musilová | Literatura česká, YA, Román | 2019, Yoli | 320 stran |
"Psaním otevřeš všechny rány a bolí to. Ale když pak skončíš, je to úleva. Protože neděláš, že to neexistuje, ale položíš to před sebe a najednou ti nezbyde nic jiného než to přijmout. Že i ty věci jsou součástí tebe a tak to je." - s. 7
Důležitost přátelství
V příběhu hraje důležitou roli přátelství. Olivie, hlavní protagonistka příběhu, má nejlepší kamarádku Johanu. Znají se už od malička, doprovázejí je společné vzpomínky. Momentálně spolu bydlí v bytě v Praze a chodí na vysokou školu. Liv, jak jí Johana přezdívá, studuje práva a Johana žurnalistiku. Obě dívky nemají úplně nejlehčí život, ale vždycky jsou tu jedna pro druhou. Ne vždy se s problémy svěří hned, ale dříve nebo později to na nich stejně ta druhá pozná. Vyslechnou se, utěší a povzbudí. Někdy se mají plné zuby, pohádají se, ale vždycky se k sobě nakonec vrátí. Pouto jejich přátelství se nikdy nezlomí.
Další postavou, která zastupuje roli přátelství, je Filip. Ze začátku mi byl nesympatický, ale nakonec jsem si ho oblíbila a tak trochu ho i obdivovala za to, jakou oběť vykonal. Nechci nic prozrazovat, pochopíte po přečtení.
"Celá společnost od tebe neustále něco očekává. Problém ale je, že často sama neví, co to něco je. Anebo to ví naprosto přesně." - s. 96
Rodina, kterou si člověk nevybere
Líbí se mi, když se v knihách ukazují i rodiče teenagerů, o kterých příběh je. Většinou jsou to ještě náctileté postavy, které bydlí u rodičů, ale ti se v příběhu vůbec neobjeví. V tomto případě už Liv bydlí od rodičů, ale občas zajede i domů a my tak máme možnost je poznat. Její matka je chápavá, tolerantní a milá. S Liv mají dobrý vztah. Nicméně otec Liv nutí do studií práv, i když moc dobře ví, že to Liv nebaví. Chtěla by studovat fotografii, ale otec ji odrazuje a tvrdí, že se tím neuživí. Že si akorát zkazí život. Chtěl by pro svou dceru to nejlepší, ale neuvědomuje si, že ji tím ubližuje a odstrkuje od sebe. Je takový typický bručoun a veliká konzerva. Dceru nepodporuje a nikdy jí neřekl nic hezkého.
"A Liv napadlo, že to možná nikdy nebylo o místech - jsou to lidé, kdo v nás vyvolává pocit, že jsme doma." - s. 118
Nenaplněná budoucnost
Jedno z hlavních témat příběhu. Liv by strašně chtěla studovat fotografii a živit se focením profesionálně, jelikož ji to nesmírně baví. Bohužel ji však otec nepodporuje, a ani na školu ji nepřijali. Jde tedy studovat práva, na kterých se trápí. Podobně je na tom její kamarád Filip, který by se chtěl věnovat divadlu, kam ho však také nevzali a stejně jako Liv studuje práva. Oba dva se chtě nechtě museli vzdát svých snů, aby vyhověli rodině nebo společnosti. Práva jsou lepší možností pro uplatnění na trhu práce, ale k čemu to bude, když je práce nebude bavit? Řekla bych, že otázka vysokoškolského studia a pracovní pozice je v našem věku velmi častá. Rozhodujeme se podle očekávání společnosti a podle pracovních nabídek. Tento příběh mi však ukázal, že bych se měla držet svých snů a jít si za nimi, i když mi každý říká, že to nemá cenu.
"Milovat znamená být zranitelný. Obnažit se a darovat srdce na stříbrném podnose." - s. 150
Strach z odmítnutí
Strach z odmítnutí společností. Liv se pere sama se sebou. Poznává se a zjišťuje, že se jí líbí holky. Co s tím má ale dělat? Co si o ní ostatní pomyslí? Bojí se to komukoli říct. Nakonec to však vyjde najevo. Johana je jako vždy podporující kamarádka, matka jakbysmet - chce pro dceru jen to nejlepší. Otec samozřejmě zuří, nedalo se od něj čekat nic jiného. Myslí si, že tím Liv chce akorát upoutat pozornost. Chce být zajímavá. Vůbec nic nechápe. Liv si začíná postupně uvědomovat, že je taková, jaká je a je to v pořádku.
"Srdce je sval, ten si nemůžeš zlomit." - s. 151
Láska
Konečně se dostáváme k Tamaře. Kdo to je? Záhadná žena, která občas zajde do kavárny, kde Liv pracuje. Liv ji jednoho dne vyfotí a tím spustí řetězec situací. Začnou se scházet a prožijí spolu několik krásných chvil. Opět vám nechci nic prozrazovat, ale jejich vztah je velmi silný a křehký zároveň.
Zároveň je v knize ukázáno, že na první lásku nikdy nezapomeneme, ale časem se přes ni přeneseme a znovu se zamilujeme.
"Všichni jsou posedlí nálepkováním. Lesba, gay, hetero, bisexuál, vynechala jsem něco? Vytetujte si to třeba na čelo. Za tím vším jsme ale všichni prostě lidi, co se občas zamilujou do jiných lidí, z důvodů, který nedokážeš pojmenovat." - s. 151
Důležitým tématem je také deprese, kterými trpí Johana. Sama si neumím představit, jak se dotyčný člověk musí cítit, i když mám kamarádku, která depresemi také trpí. Jsem ráda, že jsem se o této nemoci dozvěděla zase něco víc. Víc příběhů, které řeší vážnější témata a problémy.
"A jestli chceš být umělkyně, musíš si zvyknout na to, že tě lidi budou odmítat. Že tě budou kritizovat, že se sny budou rozpadat, a ty je budeš muset sbírat ze země a stavět znovu. A i když je to hrozná fráze, nesmíš to vzdát." - s. 219
Umění. O tom to celé je, ne? Umění milovat. Odpouštět. Ale myslela jsem to jinak. Uměním je kniha přímo nasáklá. Liv miluje focení a je zde krásně popsán celý proces focení a vyvolávání fotek. Vyvolalo to ve mně takovou melancholickou náladu, ani vlastně nevím proč. Zároveň bylo strašně příjemné o tom číst, jelikož z toho čišelo štěstí. Takže jestli máte rádi focení, vaše srdce bude plesat.
"Když nemáš na lidi nároky, nemůžou tě zklamat." - s. 275
Kdybyste se mě zeptali, co se mi na knize líbilo nejvíc, odpověděla bych vám: styl psaní.
Jsem velkou milovnicí českého jazyka a miluju, když někdo přemýšlí nad tím, co napíše. A přesně to Anička dělá a umí na jedničku. Každou větu jsem četla pomalu a vychutnávala si každé její slovo. Podle mě je umění, že na mě slova tolik zapůsobila. Některá mi vykouzlila úsměv na tváři, jiná ve mně vyvolala svíravý pocit, jiná něhu, jiná slzy. Většinou ve mně tyto emoce vyvolává příběh, ne samotná slova. Už jen kvůli tomu si knihu musíte přečíst.
"Liviny útroby začala zahlcovat beznaděj. Byla jako řeka, co se vylila z koryta. Řeka, která s sebou bere všechno, co jí přijde do cesty. A na její divoké rozvodněné hladině se vznášely otázky, plavaly tam místo kusů rozbitých domovů, vyvrácených stromů, proud je unášel dál a nechával bez odpovědí. Topily se. A Liv se najednou dýchalo těžce."
Sečteno a podtrženo, snad každý si v tomto příběhu najde své. Teď si ho prostě jen přečtěte. Děkovat mi můžete potom. Já za knihu moc děkuji Knižnímu klubu, Radkovi a Aničce. Zakoupit si ji můžete se slevou tady a s podpisem tady.
Anna Musilová je mladá autorka, která žije napůl v Praze a napůl v Pardubicích. Studuje žurnalistiku na Univerzitě Karlově a pracuje pro Český rozhlas, dřív psala třeba pro Cosmopolitan nebo iDnes.cz. Kromě toho se věnuje focení, malování a cestuje - nejraději a nejčastějí do Velké Británie, která se v průběhu let stala jejím druhým domovem. Její největší vášní jsou však knihy. S díly všech možných žánrů a s notebookem se často schovává po kavárnách a píše - anebo k psaní čerpá inspiraci. Annin debutový psychothriller Černooká (Yoli, 2018) se dočkal velkého čtenářského ohlasu.
Chystáte se číst Tamařino souhvězdí?
3 komentářů
O knize jsem už slyšela a rozhodně mám obě autorčiny knihy v plánu! Přijde mi super, že se jí splnil sen a je teď skvělá spisovatelka. :)
OdpovědětVymazatMoc pěkná recenze, i kdybych o knize už nevěděla, určitě by mě nalákala! :)
Pěkná recenze :) Vypadá to na milou, oddechovou knihu ve které je od každého trochu :) Snad se k ní taky brzy dostanu :)
OdpovědětVymazatJe zajímavé, že jsi to pojala jako příjemnou knížečku, a přitom mě zasáhla na emocionální úrovni, kterou jsem vůbec nečekala. Ale díky za tuhle recenzi!
OdpovědětVymazatMarky (Books are my life...)
Děkuji za přečtení článku až do konce a zanechání komentáře :)