Kniha začíná výpovědí před dvanácti lety, kterou můžeme považovat za takový prolog. Dále se kniha dělí na tři části a končí epilogem. Kniha však není psaná chronologicky. Na začátku většiny kapitol nahlížíme do minulosti a až posléze čteme přítomnost. Nedokáži říct, která časová linka mě bavila více. 

Ještě nedávno, když jsem dočetla Muže za zdí, jsem si říkala, že psychothrillery asi nejsou pro mě. Ale bylo to nejspíše tím, že jsem nečetla dobře napsanou knihu tohoto žánru. Přiveď mě zpátky jí rozhodně je! 

V příběhu se nevyskytuje příliš postav, což mi přijde jako znak psychothrilleru. Jestliže chcete do detailů pracovat s postavami, nenaházíte si jich tam padesát. Autorka s psychikou postav pracuje výborně. Líbí se mi, že jim vidíme do hlavy a pozorujeme jejich myšlenkové pochody, jejich rozhodnutí a dokonce i to, jak pochybují o svém duševním zdraví. Nemůžu říct, že bych si některou z postav vyloženě oblíbila, ale spíše jsem s nimi soucítila a prožívala jejich strasti, které byly opravdu intenzivní. 

"Ellen cítí, že se na ni dívám, a tak vzhlédne. Přestože hledím přímo na ni, nevidím ji, ale Laylu. Je to divné, protože fyzicky si vůbec nejsou podobné. Možná za to můžou její oříškové oči. Možná že to kvůli nim se mi líbila, protože mi připomínaly Laylu?" - str. 43

Jak už to u těchto žánrů bývá, řeší se nějaká vražda, únos nebo něco podobného. V tomto případě je to zmizení ženy, se kterou měla hlavní postava, v tomto případě muž, partnerský vztah. Layla zmizela už před dvanácti lety, a Finn už se posunul dál, začal chodit s její sestrou Ellen. Na svou dávnou lásku však neustále myslí. Myslím si, že cílem čtenáře je uhodnout, co se tehdy stalo. Nejsem ještě v tomto ohledu ještě zběhlá, ale i tak jsem se pokoušela vymýšlet nějaké teorie. Na straně 108 mě něco napadlo a toho jsem se držela až skoro do konce. Nebyla jsem až tak úplně vedle, ale to, co se stalo doopravdy, mě prostě nenapadlo. Moje mamka tuto knihu četla asi týden přede mnou a řekla mi, že jí to došlo už na začátku. Nevím, jestli to mám takovým lidem závidět, nebo ne. Vlastně asi ne, jelikož si příběh nemohou tolik užít, když už od začátku tuší, jak to dopadne. Mě poháněla šílenost dozvědět se, co se doopravdy stalo. 

Hádání, co se stalo, mi připomnělo seriál Pretty Little Liars. I tam jsem hádala, kdo by mohl být -A, každou sérii jsem měla podezření na někoho jiného a pokaždé se ukázalo, že mé odhady byly chybné. V poslední sérii, při odhalení opravdové tváře -A jsem byla nesmírně překvapená, protože takový zvrat jsem nečekala. V případě příběhu této knihy jsem nebyla tolik šokovaná, ale překvapená jsem byla. Nejvíce mě na tom potěšil fakt, že jsem to uhodnout mohla. Zpětně jsem si procházela některé pasáže a autorka nechávala náznaky, díky kterým mi to mohlo dojít. Příště už budu více pozornější a třeba se mi to podaří odhalit před koncem. 

Nechci vám prozrazovat nic z děje, abyste si mohli příběh pořádně užít. Řeknu vám jen to, že se děj odehrává v Simonsbridge, hlavní postavy chodí často do restaurace jménem Kavkavárna, mají psa Peggyho a žijí všední život, který jim však naruší přicházející matrjošky, které souvisí se zmizelou Laylou. 

Tímto příběhem jsem se utvrdila v tom, že bych neměla číst jen young adult fantastiku, ale někdy zabrousit i do jiných vod a budou to thrillery. Rozhodně si hodlám přečíst oba předchozí romány od této autorky, jelikož mi její styl psaní naprosto sedl. 

"Cestou do hospody jsme potichu, ale je to příjemné ticho. Ellen si se mnou proplete prsty, a když se na ni s úsměvem otočím, projede mnou příval lásky. To není láska, ale vděčnost, našeptává mi hlas. Ellen jsi nikdy doopravdy nemiloval, ne tak jako Laylu. Přiznej si to, Finne, do Ellen ses nikdy nezamiloval. Jen ses ji naučil milovat z vděčnosti, to je všechno." - str. 155

Co vy a psychothrillery?

Četli jste už B. A. Paris? 

Který její román se vám líbil nejvíce?