"Jedna, druhá, třetí duše,

kdo je první mezi nimi,

kdo spal v stínu oskeruše,

kdo je spojí do Rodiny?

Tři hlavní postavy - Kiro, Darius a Anastázie - se vydávají do daleké Výhně, aby zachránili svět. Jejich cesta je daleká a obtížná. Musí si obstarávat obživu a hledat přístřeší, ve kterém stráví noc. Příběh se mi zdál vcelku monotónní a přímočarý. Sice je na cestě čekaly nějaké překážky, ale opravdová zápletka se objevila až na samém konci, kde nedostala tolik prostoru. Přišlo mi to strašně zdlouhavé a nekonečné. Nicméně to zachraňovali dialogy, které byly místy i vtipné. Oceňovala jsem různorodost a pestrost jazyka a fakt, že autor použil různá nářečí, jelikož postavy navštěvovaly různé kraje. To jsem snad ještě v žádné knize neviděla. 

"Od té doby se knihovna stala Kirovým pravidelným útočištěm a skoro stejně času, kolik proseděl ve velkém čalouněném křesle schoulený nad zažloutlými stránkami, strávil rozhovory s Anastázií o zvlášť zajímavých pasážích." - s. 29

Co se týká postav, ani jedna mi nepřirostla k srdci. Spíše naopak, děsně mi lezly na nervy. Darius se neustále dohadoval s Anastázií a Kiro je každou chvíli usmiřoval. V příběhu se objevovala magie, což byl asi jediný prvek fantasy, který jsem objevila. Mám magii ráda a strašně mě fascinuje. Tady byla v podobě ovládají země - jedna z postav uměla pomocí magie vysadit všechny možné rostliny. Od sedmikrásek až po veliké stromy. Pomocí magie se také postavy jaksi spojily. Abych byla přesnější, spojily se jejich duše a stala se z nich Rodina. Nevím přesně, jak taková rodina funguje, ale není to pokrevní rodina, což jim umožňovalo zamilovat se jeden do druhého. A aby to nebylo tak monotónní, vznikl milostný trojúhelník. Pro někoho by to mohlo být zpestření děje, pro mě je to děsná otrava. A ještě nejlepší je, že ty postavy si navzájem city nevyjádří, ale vy jako čtenář je vidíte a říkáte si, jak to nemůžou vidět i oni. 

"Nechceš mi přece tvrdit, že každé zvíře má stejná práva jako člověk. To je prostě tak směšné, že si to snad nemůžeš myslet ani ty."

"Zvíře nemůže za to, že se narodilo jako zvíře. A lidi jsou někdy horší než zvířata. Podívej se, co jsou schopni jeden druhému udělat." - s. 64

Největším plusem pro mě byl závěr celého příběhu. Už jsem si myslela, že se nedočkám cíle, najednou to přišlo. Za dvě kapitoly se toho událo více než za celý předchozí příběh, což mě trochu mrzí. Mohlo se tomu dát více prostoru. Postavy přišly na něco stěžejního a začaly jednat. Jeden problém střídal druhý. Líbilo se mi, že vše neskončilo úplně růžově, jak tomu v mnoha příbězích bývá. Tuším, že přijde pokračování, ale za mě je příběh uzavřen a do dalšího dílu se už asi nepustím. 

"Co když sama záchrana života není důležitější než způsob, jakým se jí dosáhne?" - s. 91

Já mám z fantasy žánru načteno poměrně dost, takže mě tenhle příběh nijak neokouzlil. Pro autora je to první kniha v tomto žánru, takže bych řekla, že se ještě hledá a rozepisuje. Proto je tento příběh ideální pro někoho, kdo s fantasy teprve začíná a nechce se pouštět do složitých příběhů, které mají více knih. Tohle je ideál. Já jsem od autora četla jeho předchozí román Muffin a čaj a ten se mi líbil více než Oskeruše.

"Jestli jsem se v životě něco naučil, tak to, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř." - s. 333

Theo Addair se narodil na Královských Vinohradech v Praze. Odmala byl jako pytel blech a jedině knížky ho dokázaly udržet v klidu. Dnes pracuje v advokátní kanceláři v centru Prahy a kromě psaní je jeho zálibou cestování a s ním spojený zájem o cizí jazyky. Se svými krátkými povídkami se umístil v několika literárních soutěžích včetně prestižní Ceny Karla Čapka.

Jeho debutový román Muffin a čaj s tematikou LGBT zaznamenal u české mládeže nebývalý úspěch, stejně jako volné pokračování Koláčky a spiklenci. Dvoudílná fantasy Ve stínu oskeruše představuje populárního autora v jiné, přesto dobře známé poloze a zavádí čtenáře do podivuhodného světa fantazie, kouzel a pravého přátelství.

Za knihu děkuji Knižnímu klubu a Radkovi. Můžete si ji se slevou pořídit zde.